Na Hrádku nekvete už koniklec. Tenkrát živily ho jiskry lokomotiv. Asi mu trvalo chvíli hodnou, než rozprostřel to všechno do údolí. Koleje ho vždycky domů dovedou. Jde ze Široka, jazyk koupil těžký, boty smrděj jak městská skládka, kruhy nejen pod očima. Pil. Tvrdý jak dlažební kostky, zas odlije se jako zvon a možná bude i tak dunět. „Jsem Sudu Kulič a žiju v jámě,“ řekl, když vešel, a kdo z vás zas vyorá si do mě brázdu...